Humanoid I.

19. února 2010 v 15:04 | ★ °T° ★ |  Povídky
Jsem na ní pyšná ♥ Vysnila jsem si Humanoida a chci jednou takovýho mít ♥ Snad se bude líbit... Dám to sem po částech....


"Chtěl bych něco speciálního. Tihle jsou všichni stejní," procházel dlouhou uličkou mezi dvěma řadami postav. Všechny měly stejný výraz, stejné obličeje, stejná těla, stejné oblečení. "Potom bych pro vás měl jedinečnou sérii výrobků, jsou mimořádně navržené pro náročnější zákazníky, mají zabudované vnímání pocitů a každý z nich má svůj osobitý, jedinečný design," Tom přikývl na prodavačovu nabídku a vykročil za ním. Muž ve stříbrném obleku se smetanovou kravatou přitiskl prst na čidlo a před nimi se otevřely obrovské ocelové dveře ve tvaru kruhu. Místnost vpředu byla celá bílá, nebylo v ní jediné okno. Na stropě jasně zářila namodralá světla a po celém obvodu místnosti nehybně stála v jakýchsi boxech těla oblečená do modrobílých kombinéz. Měla zavřené oči a sklopené hlavy. Každá postava byla jiná. Ten úplně první zleva byl muž, jehož obličej měl výrazné hranaté rysy , taky měl veliké ruce. Tom od něj odvrátil pohled. Nelíbil se mu. "Prosím, pane Kaulitzi, můžete si vybrat. Nejkvalitnější a nejmodernější modely. Ovládané na dálku, tímto přístrojem - prosím," muž v obleku podal Tomovi do dlaně maličký přístroj podobný i-podu. "Dosáhne na vzdálenost 100 kilometrů a je schopen zadat více pokynů najednou. Navíc tyto modely mají, jak už jsem říkal speciální výbavu," Tom jen pokyvoval hlavou. Cítil se v tomhle prostoru tak divně. Všechno bylo tak divné, tak… bez života.
Pomalu procházel mezi jednotlivými těly a každé si tak po očku prohlédl. "A měla by to být žena či muž?" odkašlal si prodavač. "Nevím…" pokrčil Tom rameny a přistoupil o krok blíž k jedné z postav. Hlavu měla skloněnou a kolem bledých tváří jí splývaly černé prameny vlasů. Oči měla zavřené, silně nalíčené černými stíny. Krásné, křehké rysy a drobné tělo. "Tenhle model se mi líbí," ukázal Tom na jednoho z robotů. "Ano, ano. Tohle je Humanoid XB-360, jako jeden z mála má velmi extravagantní vzhled, dá se říci, že jedinečný, navíc má oproti jiným kusům velmi rozvinuté vnímání pocitů," Tom se na něj pořád díval. Nemohl přestat zkoumat každý centimetr té tváře. "Líbí se mi. Myslím, že jsem si vybral," kývl hlavou k postavě, která tolik zaujala jeho oči. "Dobře, budete platit přímo tady? A máme vám ho doručit domů, nebo si ho hodláte vzít rovnou?" Tom jen všechno odkýval, muž mu podal jakousi 'kalkulačku' a Tom do ní zadal čísla. "Vaše platba byla úspěšně provedena. Naše společnost vám děkuje a doufáme, že budete spokojený s našimi službami." Ohlásil ženský hlas z té krabičky a prodavač se usmál. "Vezmu si ho rovnou sebou." Kývl Tom. "Samozřejmě, tady je váš instalační program, stačí jen tady vzadu na krku," odhrnul robotovi zezadu černé vlasy a ukázal na malý displej s čísly, "zadat kód, a kartu s vaším instalačním programem. Ten najedete přibalený ve vaší zásilce. Jakékoli problémy či požadavky stačí zavolat a vyřídíme je," muž se s Tomem rozloučil, pracovníci naložili velkou krabici do kufru jeho auta a Tom odjel domů. Měl zvláštní pocit.


Tom hbitě naťukal kód u vstupních dveří a ty se se zasyčením otevřely a vpustily ho dovnitř jeho domu. Bydlel na kraji města, snažil se držet trochu dál od toho hektického světa v centru. Všichni se jen hnali se sluchátky po ulicích a mumlali do nich cosi o své práci. Nikdo nevenčil v parku psa, nikdo neseděl na lavičce a nepopíjel kávu tak, jak to kdysi dělali všichni. Každý spěchal, všude se pohybovala jen naleštěná auta a pípala spousta přístrojů měřících tlak, rychlost větru, teplotu a hustotu vzduchu, každou chvíli se z reproduktorů umístěných na každém domu ozvalo hlášení času a jiných podobných věcí. Toma tenhle svět unavoval. Nechtěl vlastně ani robota jako všichni ostatní, ale prostě si ho pořídil. Byl pořád sám ve svém bytě, jen se psem, s nikým nemluvil, s nikým nechtěl žít a začínalo mu to celodenní ticho vadit. Život s vytíženým člověkem, kterých bylo tam venku plno, si nedokázal představit. Bylo by to vlastně stejné jako žít s robotem. A proto si zvolil tenhle způsob. Krabici umístil do chodby a podle návodu přibaleném v bedně poskládal jednotlivé části umělé inteligence dohromady. Vzadu na krku navolil příslušný kód a zasunul do malého otvoru programovou kartu. Robot se jakoby rozsvítil a otevřel oči. Mechanicky zamrkal. "HUMANOID XB-360, připraven k zahájení činnosti. Prosím zvolte váš požadavek." Humanoid hýbal rty a upřeně hleděl kamsi před sebe. Tom povzdechl. "Ukliď po sobě ten bordel," ukázal na kupu roztrhaných papírů, co zbyly z krabice. "Definujte prosím slovo 'bordel'" Tom se pousmál. Co s tímhle bude dělat…?
Zvedl telefon, namačkal příslušná čísla a přiložil mobil k uchu. Chvíli se bavil s ženou na druhém konci, pak hovor ukončil, a vzadu na robotově týlu namačkal jakýsi kód, který mu žena předtím nadiktovala. "Tak a teď mi budeš rozumět a nebudeš tak umělej," usmál se na Humanoida a ten mu úsměv oplatil. Najednou Tom pocítil určitou lidskost, která z něj vystoupila úsměvem na povrch. Na první pohled Humanoid nebyl rozeznatelný od člověka. Jeho pokožka byla identická s tou lidskou, dokonce i jeho oči, ruce, vlasy, všechno bylo tak dokonale stejné. Ale přesto - umělé. "Tak a teď ukliď ten bordel," řekl znovu, robot udělal pár kroků, a začal papíry skládat na kupičku, kterou následně hodil do drtičky odpadu. I jeho pohyby a jeho chůze byly stejné jako u lidí. U těch, kteří nejsou z šroubků, drátků a hadiček. "Nelíbí se mi Humanoid XB-360. Dám ti nějaké jméno," sedl si na bílou pohovku a poklepal vedle sebe. Robot si přisedl vedle něj a nepřítomně zíral před sebe. "Budu ti říkat…hm… co třeba… Co třeba Bill?" uvažoval nahlas a přitom se tázavě podíval na svého psa. "Co myslíš Scotty? Líbí se ti jméno Bill?" pes štěkl na souhlas a Tom se začal smát. Otočil robotu hlavu k sobě. "Jmenuješ se Bill," oznámil mu. "HUMANOID XB-360 Bill připraven k provozu. Nějaká další přání?" Tom se zamračil. "Nejsi Humanoid!! Ty jsi Bill, jasný?" zvýšil trochu hlas a musel zapřemýšlet nad tím, že technika by přece jen stále měla co vylepšovat. Robot přikývl, jako že rozumí a usmál se. "Okey, udělej popcorn, pustíme si nějaký film," přikázal Tom, načež robot Bill poslušně vstal a odešel do kuchyně. Scotty za ním pořád vesele pobíhal, očuchával ho a štěkal. Tom seděl na gauči a pozoroval ho. Byl opravdu jiný než ti všichni roboti tam venku. Vlastně nikdy žádného takového humanoida neviděl. Takového, který by měl černě orámované oči, dokonale vykrojené rty a hluboké hnědé oči kontrastující s černými havraními vlasy. Vlastně vypadal tak zvláštně, tak nadpozemsky. Vypadal by tak, i kdyby robotem nebyl. Vyzařovalo z něj cosi zvláštního, něco navíc, jo jiní roboti neměli. A to Toma v tom obchodě zaujalo. To, co zatím ještě neměl šanci objevit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama