Humanoid III.

19. února 2010 v 22:55 | ★ °T° ★ |  Povídky
Ráno se Tom probudil tak, jak usnul. V džínách a mikině. Budík vedle jeho hlavy hlásil aktuální čas a datum. Následně se vyhrnuly rolety na oknech a pokoj zalilo ostré sluneční světlo. Chvíli měl před očima tmu, tápal kolem sebe, a když se mu obraz zase vrátil, rozhlédl se po Billovi. Nikde nebyl. Vstal, umyl se a vyrazil do kuchyně. Už zdálky cítil vůni vaflí a vesele kráčel ke stolu, kde už na něj čekal Bill s plným talířem jeho oblíbeného jídla. "Dobré ráno," pozdravil naučeně a přitom se pousmál. Tom měl od rána dobrou náladu. Zapomněl na příhodu včera večer a s chutí se pustil do jídla. Bill seděl naproti němu a mlčky jej sledoval. "Hmm, moc se ti povedly," mrkl Tom na robota a utřel si pusu od cukru. "Co budeme dneska dělat? Je sobota," pokrčil rameny a napil se svého kakaa. "Program číslo 1: premiéra filmu dnes v 16:00. Program číslo 2: Odjezd v 11:00 na otevření nového parku uměle vypěstovaných stromů na 9.ulici. Program číslo 3: zvolte prosím příslušné povely," Tom se zamračil. "Sakra přestaň na mě mluvit jak na zeď! Půjdeme se Scottym ven, pak se můžeme podívat po obchodech a nakonec si pustíme nějaký film," Bill přikývl, zpracoval rozkaz a šel připravit Tomovi oblečení. Všichni společně vyrazili do nedalekého parku. Nikde nikdo nebyl. V sobotu byli všichni doma a sledovali televizi. Snad jen on byl jediný, kdo o víkendu chodil ven. Měl rád vůni čerstvého vzduchu. Měl rád, když ho sluneční paprsky lechtaly po tvářích. Ano, paprsky… Snad jen ty zůstaly opravdové. Všechno okolo bylo umělé. Umělé stromy, jejichž listí se v době podzimu samo zlikvidovalo, aby tak ušetřilo lidem práci. Umělé květiny, které až nepřirozeně voněly. Tom je něměl rád. Jemu stačilo, když ho ve tvářích hřálo opravdové slunce, z nebe padal opravdový déšť a foukal opravdový vítr. Bill seděl na lavičce a Tom pobíhal se Scottym a házel mu po parku hračky. Pejsek vesele vrtěl ocáskem a štěkal. "Bille, pojď za námi!" křikl Tom zrovna když se rozmachoval, že gumovou myš zahodí do támhletoho křoví. Bill poslušně vstal a kráčel za nimi. Tom si ale cíl svého hodu rozmyslel a trefil Billa schválně do hrudníku. Ten se zakymácel, a zatímco se Tom smál a Scotty štěkal, Bill začal cosi mumlat. Tom přišel k němu blíž a poslouchal. "Harddisk nepoškozen, souřadnice v pořádku, sytém funkční," breptal Bill a přitom vypadal jako v kómatu. Tom s ním prudce zatřásl. Humanoid se probral zpátky k životu. "No tak! Směj se!" zubil se na něj vesele Tom. Bill nejdřív nechápavě zíral a pak se na Tomův příkaz začal smát taky. Nejdřív všechno působilo tak umělě… Ale po chvíli se smáli oba a ta vyumělkovaná chvíle se vytratila kamsi do neznáma…


"Tak co ti vybereme? Co říkáš na tuhle?" šťouchl Tom do Billa a strkal mu pod nos černou koženou bundičku. "Myslím, že by ti slušela," mrkl na něj, přibral ze stojanu ještě džíny, červené triko, pásek a pár doplňků a poslal Billa do kabinky. Ten za chvíli vylezl a Tom vytřeštil oči. Byl tak jiný. Byl jako živý. Ta hnusná upnutá kombinéza z něj dělala většího robota než byl. V tomhle oblečení vypadal ještě víc jako nadpozemsky krásná bytost, ze které vyzařuje cosi zvláštního. Cosi magického a Toma to absolutně fascinovalo. Billovi ten den koupil spoustu oblečení. Když se pak vraceli domů, procházeli okolo obrovské budovy, odkud si Tom Billa přivezl. A v tu chvíli si vzpomněl na Billovo zvláštní chování předešlý večer. Nejdřív nad tím mávl rukou a pokračoval ve své cestě. Ale ani po pár metrech mu nepřestaly otázky hlodat mysl. "Počkej tady," nakázal Billovi a vrátil se ke vchodu obrovské budovy. Otevřel skleněné dveře a vešel dovnitř. I přesto, že byla sobota, se tu hemžilo nepříčetné množství lidí. Všichni křičeli, štěbetali, běhali a mávali rukama. Tom došel až k pultu u recepce a nechal si zavolat příslušného prodavače. "Ááá, pan Kaulitz! Rád vás vidím!" jásal prodavač, doufaje, že Toma naláká na další zboží. "Jak vám slouží náš Humanoid? Doufám, že jste spokojen," usmíval se stále jak měsíček na hnoji a Tom si jej znechuceně prohlédl. Jak odporně jsou lidé vlezlí a falešní jen kvůli vidině peněz… "Jsem tu právě kvůli němu," odkašlal si a pokračoval. "Zaregistroval jsem u něj zvláštní chování, myslím, že by se takhle chovat neměl." Prodavač protáhl obočí a pobízel Toma, aby mluvil dál. "No, nejdřív jsem ho viděl, jak si zpívá, nikdy jsem tu písničku neslyšel, potom plakal, a nakonec… usnul. Ale ráno se zase probudil!" dodal rychle. "Prosím? Ale to je zvláštní. To je opravdu velmi zvláštní. Pokud si dobře pamatuji, tento Humanoid byl zbrusu nový s čistým harddiskem, tudíž zpívat by neměl, nic takového neměl naprogramované, ale to by nebyl až takový oříšek, to se může stát, ano." Podrbal se přitom nechápavě na hlavě. "Ale co je mi záhadou... Vy jste ho snad přenastavil na režim spánku? Naši Humanoidi nespí. Jen když je přeinstalujete na úsporný režim v určitý čas a ten pak opakují pravidelně podle pokynů. To, že plakal, je normální, tyto modely mohou napodobovat lidské chování. Ale to s tím spánkem je vážně divné. Asi chyba výroby. To je možné. Ale můžeme vám nabídnout jiný model! Samozřejmě se slevou!" usmál se vesele, ale bylo vidět, že stále přemýšlí. "Ne, já nechci jiný model, jen mě zajímá, jak se to mohlo stát." odpověděl suše Tom a posadil se spolu s tím mužem v obleku na skleněnou lavičku. "Je možné, že nějaký program nepracuje správně. Potom vám doporučuji Humanoida okamžitě reklamovat, nebo lépe - provést okamžitou destrukci." Tom rázně zakroutil hlavou. "V žádném případě! Chci tohohle!" v tu chvíli si uvědomil, že i přesto, jak nenávidí Billovo umělé, nelidské chování, že i přesto, jak chladně na něj mluví, i přesto ho má rád. "Může být pro vás nebezpečný! Programy mohou selhat a může projevit nezvyklé chování, může být pro vás opravdu nebezpečný. Pokud se u něj takovéto chování projeví, potom je Humanoid naprogramován k sebedestrukci, ale není zaručeno, že neselže. Jeho systémy se mohou naprosto vymknout kontrole." Tom nevěřícně poslouchal, co mu ten chlap vypráví. Bill že by mu mohl ublížit? Jeho Bill? Ne, to by se nikdy nestalo. Se slibem, že při jakýchkoli obtížích bude společnost informovat, se rozloučili a odešel. Bill stále čekal na svém místě ověšen taškami. "Vezmu to, ať toho netáhneš moc," usmál se Tom a vzal od robota několik tašek. Bylo mu jedno, že Bill jejich tíhu necítí, věděl, že i kdyby nesl třítunovou cisternu, nebude ho nic tížit ani bolet, nebude ani unavený, ale prostě to chtěl udělat. Chtěl se k němu chovat jako k člověku. Přestával Billa vnímat jako hromadu drátků. Celou cestu domů mlčeli. Tomovi se hlavou honily myšlenky točící se kolem příhody s Billem. Pořád slyšel hlas toho muže, jak vypráví o likvidaci a nebezpečí, poruše systému a všech těch věcech, kterým Tom nerozuměl. A bylo mu z toho špatně. Jak je všechno nalinkované. Nepřirozeně přesné. Pro něho se Humanoid XB-360 stával něčím, co měl rád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama