Humanoid IV.

20. února 2010 v 11:56 | ★ °T° ★ |  Povídky
Venku se setmělo a jen pouliční lampy ozařovaly cestu kolem silnic a domů. Tom seděl u okna a díval se ven. Všude bylo prázdno. V části kde žil bylo minimum lidí. A byl za to rád. V centru se to nepřetržitě hemžilo světly, postavami a auty. Všude šum a hluk. Žádný klid a krásné ticho. Otevřel okno a sedl si na terasu. Zapálil si cigaretu a vyfoukl kouř, který se rozběhl tmou jako sametový závoj. Byla trochu zima. Léto pomalu končilo. Celý tenhle svět byl tak uspěchaný a on miloval chvíle, kdy nemusel nad ničím přemýšlet. Jen seděl. Seděl se svou kytarou a hladil jednotlivé struny svými prsty, které jako projev spokojenosti vyluzovaly pod jeho doteky slastné zvuky hudby. Lidem, kteří Toma znali, připadal staromódní. Všichni žili ve světě elektroniky, všechno za ně dělali roboti a oni se jen hnali kupředu, aniž by věděli za čím. On sedával večer venku a brnkal na svou kytaru. Neměl Humanoida k tomu, aby za něj venčil psa nebo myl nádobí. Měl ho, protože chtěl. Protože nebyl tak pošpiněný okolním světem jako ti lidé. Pravda, nebyl živý. Nedýchal a srdce mu nebušilo láskou pro nikoho, protože žádné neměl. Ale Tomovi to nevadilo. Měl ho jako společnost. Tom chodil každý víkend do parku a hrál si se svým psem, radoval se z čerstvého deště, zatímco jiní se před ním zamračeně schovávali pod deštník. Tom si vážil všeho, co se nezměnilo. Co mu připomínalo časy, kdy byl svět ještě normální. Kdy lidé měli jeden druhého rádi, pomáhali si a navzájem se poslouchali. Teď jel každý sám za sebe. Tom taky. Ale on žil prostě jinak.
Bill přišel potichu za ním a sedl si na křeslo. Díval se před sebe, jakoby tam vůbec nebyl. Tom se usmál. Byl rád, když tam nebyl sám, ale zároveň byl rád, že se mu nikdo nevtírá a necpe mu nic do hlavy. Prostě měl jen radost, že Bill přišel. "Někdy si připadám hrozně sám, sám proti všem,…" povzdechl a potáhl z cigarety. Bill pokyvoval hlavou a ze rtů se mi linula jakási tichá melodie. Tom se natáhl pro kytaru a položil si ji na kolena. Chvíli mlčky seděl a poslouchal. Jeho robot jen klidně seděl. Díval se do tmy a pobrukoval si jakousi písničku, kterou Tom nikdy předtím neslyšel.

Pomalu začal prsty vybrnkávat zvuky, podobným těm, které si Bill prozpěvoval. Když se trefil celou jednou slokou, Bill ztichl a otočil na něj mechanicky hlavu. Díval se do jeho očí a sledoval jeho prsty pobíhající po strunkách. "Jen zpívej, můžeme to zkusit spolu…" mrkl na Billa a ten lehce pootevřel ústa. Přišlo mu to hrozně zvláštní, jakoby se Bill někdy choval divně. Jinak než obyčejný naprogramovaný Humanoid. Jakoby se v něm čas od času probouzelo něco, co ani on sám neznal. "…but will I ever know the World Behind my Wall…." Šeptal Bill potichu a oči se mu ve světle zaleskly. "Odkud to znáš?" zeptal se tiše Tom a spustil ruce z kytary. "Neznám. Bylo to v mé hlavě najednou samo," odpověděl Bill nepohnouc pohledem ani o centimetr. "Takže jsi to vymyslel?" usmál se Tom a kývl na něj. Nic neodpověděl. "Co se ti asi honí hlavou…" povzdechl a uculil se do tmy. Bill si stoupl a opřel se o zábradlí, tiše pozoroval hvězdičky, které se třpytily na černé obloze. Tom jej sledoval. Upřeně. Bez mrknutí. Najednou se po Billově tváři svezla slza. Byla třpytivá jako diamant a Tom si jí nemohl nevšimnout. "Můžeš…můžeš mě obejmout?" vyklouzlo z Billových úst a po Tomově těle přejel mráz. Vzpomněl si, že tuhle větu mu řekl on, když se cítil naprosto bezmocný. Mlčky k němu přistoupil a vzal ho do náruče. Byl tak křehký. Tom jej tiskl k sobě a nechápal dění kolem sebe. Proč se tohle děje? Tohle roboti nedělají. Nemají city. Nevědí co je smutek… Billova hlava se zvedla z Tomova ramena a upřeně se dívala do jeho hnědých očí. Slzičky se z jeho oček koulely po bílé dokonalé tváři a zůstávaly malou chvíli na narůžovělých rtech. Tom nevěděl proč, ale ucítil nutkání přiblížit svůj obličej k jeho. Billovy rty se zlehka dotkly těch Tomových. Najednou jakoby oběma projela rána elektřinou, ozvalo se cosi divného, jako když praskne žárovka, jako zvuk zkratu a Tom ucítil všude po těle obrovské teplo, které z Billa sálalo. Hřál jako sluneční paprsky a jeho oči se utápěly v proudu slaných perel. Tom jej tiskl, držel jej v náručí tak pevně, jakoby jej už nikdy neměl pustit. Bill se stále svými rty dotýkal Tomovy tváře a plakal. "Neplač, neplač…" konejšil jej tiše Tom a jemně hladil Billovy vlasy. "Cítím něco, jakoby mě to tady někde pálilo," Bill vzal jemně do své dlaně Tomovu a položil ji kamsi na svůj hrudník. "Tam je srdíčko. A asi ti bije," usmál se Tom, připadal si jako ve snu, jako v pohádce, která možná skončí až otevře oči a zaslepí ho sluneční světlo. Nepřemýšlel nad tím, co se právě stalo. Prostupoval jím pocit naplnění, ten pocit, když člověk ví, že už na nic není sám. Pozoroval Billovy tvářičky, které se z bledé zbarvily lehce do růžova, jeho dlaně hřály, jeho očka mrkala a rtíky se pomalu roztáhly do úsměvu. Bill už dávno nebyl Humanoid XB-360 se sériovým číslem. On teď byl jeho druhá půlka. Druhá půlka jeho srdíčka, které zběsile tlouklo. Sedli si společně do křesla a Tom dlouho, dlouho do noci brnkal na kytaru Billovu melodii. Ten jen tiše poslouchal a pozoroval všecko kolem. Hladil Scottyho, který běhal kolem a cítil jeho jemňoučkou srst, přejížděl prstem po Tomově nosíku a cítil jak má heboučký obličej, zhluboka se nadechl a ucítil vůni vzduchu, závan větříku a teplo Tomovy náruče. "Už tam, v té továrně jsem cítil takové zvláštní teplo, než mě dali to té krabice. A pak, každý den pořád víc se mi honily hlavou myšlenky, jaký je svět… Jak vypadá smutek a jak zase radost, co je svět a proč lidé mají pocity a jaké jsou? Pořád jsem přemýšlel a pak, nějak se to stalo…" šeptal si sám pro sebe. Tom cítil, co Bill prožívá. Věděl, že si připadá jinak. Nedokázal to definovat, nebo popsat slovy, ale ten pocit jej naplňoval také. Bill se najednou octl v novém světě. Možná, díky Tomovi. Možná proto, že Tom mu dal šanci nebýt jen bezduchým robotem bez citů a myšlenek. Možná, že právě Tom v něm založil malý plamínek poznání, který stále rostl. Možná, proto, že jej Tom nebral jako sériového Humanoida XB-360… Možná proto je z něj to, co teď dýchá a cítí lásku. Všechno je pro něj nové. Pro oba je všechno nové. A jen společně to můžou zvládnout…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama