Phantomrider

11. března 2010 v 21:57 | ★ °T° ★ |  Povídky
Depresivní nálady, chce to ven... Pardon... Dál.. se nevyjadřuju... Mám z toho zvláštní pocity...
*♥*♥*♥*

Pevně tiskl volant dlaněmi, bolely ho klouby, ale stále jej drtil. Slzy v očích. Sešlápnutý plyn. V protisměru. Všude jen černá tma. Uprostřed dlouhé silnice v lese. Viděl stíny stromů, jak jej propalují ohnivýma očima. Jen proužky světel před ním ukazovaly popadané větve. Nechtěl zastavit. Přidupl plyn. Auto se zhluboka nadechlo a motor vydal prudký výkřik společně s jeho hlasivkami.... Slzy jej pálily v očích. Konec.
Stále se díval před sebe. Proužky světel se chvěly v přívalu jeho slz. Pobíhaly po cestě, třásly se tak, jako jeho ruce snažící se co nejpevněji držet volant, jakoby snad on je měl od všeho zachránit. Prázdno.
Prázdno všude kolem. Prázdno venku. Prázdno vevnitř. Prázdno v jeho hlavě. Prázdno v jeho srdci.
Cítil ho někde blízko. Cítil, jak se ho dotýká. Cítil jeho dech, jak mu naráží do spánků a tříští jeho hlavu na miliardy střepů, které se zařezávají do jeho světlé pleti na těle a krvácí… Všude. Spousta krve, jako spousta slz. Strach.
Před očima mu běhaly všemožné obrazy. Větve stromů, které ho spoutávají a nechtějí pustit. Škrtí jej a on se dusí. Pak… Kopretina. Šero a chlad. Její lístky se zatahují, uzavírá svou voňavou náruč a odchází do tmy spolu s přicházející nocí.
Tóny. Hlasité řinčení v jeho uších. Blikající displej. ON volá. Snaží se potlačit veškeré smysly, které vnímají zvuk, blikající světlo, tiché vibrace v sedačce. Ne.
Nikdy ho už nechce slyšet. Nikdy už neuslyší ten hlas, který mu tolik ublížil. Nikdy. Všechno se otáčí v jeho hlavě, stále dokola. Vrací se ne dlouho staré obrazy v jeho mysli. Bolí. Slyší slova hluboko uvnitř sebe, jak jej zraňují a on je čím dál slabší.
Sbírá sílu. Přišlápne plyn k zemi. Míhající se pruhy kolem něj se zrychlí. Nevidí. Neposlouchá. Necítí. Jen slzy...
Jen slzy pálí v jeho tváři, skanou chvíli ledové na rtech a pak, tříští se o jeho temně černý kabát, vpíjí se do nitek a nechávají slané mokré stopy. Ty zůstanou navždycky vpité v tmavé látce. Tak, jako bolest, v něm.
Zvonění ustává. Klid. Jen zvuk motoru auta, které se jako splašený kůň řítí kupředu. Do neznáma. Rychle. Nebezpečně a přesto v ledově mrazivé jistotě. Nic ho nezastaví.
Jistý sám sebou s zklamaný vším kolem. Nikdy už nic nebude stejné. Vítr fouká, slyší ho za okny, žene listí v obrovských vlnách proti sklu, nevidí. Stěrače se míhají splašeně a divoce po skle. Vítr odfoukne za noc všechno pryč. A pak? Možná zase výjde slunce. Sfoukne i jeho dolů, z povrchu země, očistí všechno právě od něj. Od jeho bolesti. Odvlaje ho pryč spolu se spadaným listím. Nepotřebný, sám, k ničemu. Nikdy.
Cítí dusivé ticho, oči se mu klíží, pálí. Nezastavitelný pláč jej unavil. Nezastaví. Nikdy nezastaví. Pojede pořád, pořád dopředu až na konec všeho. Kdo ví, kam...?
Znovu ten zvuk. Volá znovu. Telefon dlouze a prosebně zvoní. Naléha. Prosí. Neposlouchá jeho tiché volání. Civí upřeně na cestu před sebe, ani o kouse vedle, rovnočaře a pevně. Prsty jej bolí. Volant stále tiskne.
Ticho. Pomalu se dostavující klid v jeho dechu. Zavírající se oči, znavené hořkými slzami, vysávajícími z něj život. Unavený. Ale s pevným stiskem.
Bolest střídá palčivě tíživé prázdno. Táhnoucí jej ke dnu. Prázdné myšlenky. Spousty, spousty prázdných očí, dívajících se přímo na něj. Prosebné pohledy, ve kterých nedokáže vyčíst nic, než jen prázdnou hlubokou prosbu do neznáma.
On znovu volá. Jenže stále s ním nechce mluvit. Už nikdy nechce. Daleko. Daleko od něj. Od jeho zrady, od jeho očí, které ubližují a spalují. Daleko od jeho doteků, které zabíjí. Daleko od něj...
Cesta se rozdvojuje. Rovná, dlouhá silnice vedoucí do ztracena. Malá, zašlá odbočka kamsi. Mezi stromy, do ticha. Pohled se rozednívá, obrazy se vrací do paměti. Vzpomínky, jako staré fotky se promítají před jeho očima.
Místo, jež ho naplňovalo pocitem klidu. Pocitem, že tady svět končí a existuje jen on sám v přítomnosti. Vidí ji zdálky. Tu malou, zapadlou cestičku ke smíru jeho duše.
Prázdný, zraněný, jako anděl se servanými křídly, jehož rány se nikdy nezahojí... A už nikdy nevzlétne k nebi. Padlý. Sám v tmě.
Drtí volant. Cítí plyn na podlaze, neubírá, blíží se.... Odpočinek, klid, čistota jeho myšlenek. Všechny tam nechá. A vrátí se jako nepopsaný list papíru. Všechno zamkne pod hladinu lesknoucí se vody. Všechnu bolest v ní nechá se dlouho a bolestně topit. Lapat po dechu. Zapomene. Vrátí se bez vzpomínek na něj. Nový začátek konce. Prázdný, tichý, bez významu. Všechno zlé nechá v dálce malé přehlédnutelné odbočky. A pak bude volný. Život bez bolesti. Daleko od něj. Sám. Nikdy ty rány nepřebolí. Ale musí jít dál přes to všechno. Síla. Chce dokázat, že ji neztratil.
Myšlenky se mu splašeně honí hlavou. Mobil znovu zvoní.
Jeho oči se zatmí, ucítí jeho dotek na svých rtech. Jeho dech na svých řasách. Jeho výkřik do tmy. Oslepí ho ostré světlo ve dvou pruzích, řítí se přímo proti jeho dostihovému koni v plné rychlosti běhu. Vytřeštěný pohled. Brzda. Prudký pohyb. Panika. Výkřik. Rána. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Světlo. Tma. Bolest. Nesnesitelná bolest. Ticho. Zvuky... Zvonení ustalo ve chvíli, kdy přišel náraz. Těžká víčka,černé vlasy spadlé do odřených tváří, bolest, tiché slzy deroucí se z hradby řas. Jejich pomalá cesta ke rtům, které naposledy vydechnou... Jeho stisk povolil....

Čtyřikrát se pokoušel mu dovolat. Neúspěšně. Zběsile tiskl pedál k zemi, drtil prsty kolo volantu, nepřemýšlejíc kam se žene. Jel, hnal se dopředu za něčím, co si nechal utéct. Jel za ním a nevděl kam. Překonal by veškerou vzdálenost, jen aby mohl říct, že všechno, všechno bylo jinak.
Nezradil. On miloval.
Víc než sám sebe, víc než cokoliv. Dýchal jen pro něj. Pro anděla s černými křídly.
Za okny jej pozorovaly obličeje tmy skřivené do prapodivných vystrašených, hrozivých grimas. Měl strach. Strach, že příjde o všechno. Byl jeho život. S jeho odchodem, umírá.
Zrychloval, stále kupředu, nevěděl kam. Dlouhá cesta mezi stromy, prázdno, klid a přesto rušno a noc plná strachu. Stále dál a dál dopředu. Nezastaví. Najde ho, a nebo ať už nikdy nezůstane stát.
Volal po čtvrté. Telefon tiskl v prstech, modlil se sám za sebe. Potřeboval jej. Nikdy víc, než teď. Vědomí a svědomí. Už nikdy nemusí vidět jeho oči,...když telefon neúspěšně zvoní. NIKDY. To slovo bolí. A tíží jako balvan táhnoucí jej pod hladinu...
Dvě světla se zařízla do jeho pohledu, na chvíli oslepl, než se obraz stihl vrátit, rána. Obrovská rána. Jeho srdce puklo.
Telefon přestal reagovat z obou stran. Černé copánky v bledé tváři. Bledé strachem, že ztratí svůj život. Jeho. Lásku. Život. Bratra. Dvojče. Svět. To všechno pro něj znamenal. Bill. Na tom, zda teď právě on sám dýchá, nezáleží. Jen jeho nesmí ztratit. Bolest. Strach. Zklamání. Skleslá víčka. Sýpavý dech.
S obrazem pod víčky. S obrazem anděla s černými křídly. S obrazem toho, pro kterého kdy existoval. Zklamání. Ztratil jej. Nedokázal zastavit toho, co pro něj znamenal vesmír. Zavřel oči. Bolest ustala. Slzy se svezly po tvářích na bílé triko s rudými šrámy. I jeho stisk povolil....

Angel, don't you cry I meet you on the other Side.... Goodbye....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mihi.de mihi.de | Web | 11. března 2010 v 22:10 | Reagovat

Krása, nemám slov, tohle bych nikdy nedokázala napsat...poslednní věta v angličtině, až jsem málem uronila slzu..fakt krásný

2 andý.. :) andý.. :) | Web | 12. března 2010 v 14:46 | Reagovat

Wau.. Nádherné!..♥

3 BAARRCCAA BAARRCCAA | Web | 12. března 2010 v 19:53 | Reagovat

4 Katusha Katusha | Web | 12. března 2010 v 23:01 | Reagovat

až mi slzička ukápla ♥ nádherně rozepsaný, teď to budu mít pokaždý před očima, když si to pustim :D stejně je to dokonalej song... ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama