18.5.2010 - osmnáct...

18. května 2010 v 11:30 | ★ °T° ★ |  Bla Bla Bla
..
Tak je to tady... Uteklo to.
Od koncertu jsem si říkala, že tohohle dne nemám šanci dožít. Pořád jsem tak nějak doufala, že se něco zlomí, že se svět v Tesle zastaví a neuběhne ani jedna další minuta. A teď? Když jsem si říkala, že moje narozeniny budou až za strašně dlouho, a že vlastně neni možný, abych se jich po tom zážitku 15.3. dočkala, najednou se probudím a jsem _dospělá_ ... Divný slovo...
Přemejšlim nad tím, co se změní, a dospívám k názoru, že nic. Kromě toho, že už si budu moct normálně zajít do trafiky, aniž bych si říkala, jestli po mě budou chtít občanku - a když jo, jakou výmluvu na ně zkusim tentokrát. Ovšem, nutno podotknout, že se mě na občanku nikde nezeptali víc jak půl roku. Když budu chtít, můžu jít do obchodu a koupit si Malibu, když budu mít chuť. Smůla, že nepiju. Budu si moct udělat řidičák. Ale pouze za předopkladu, že se přestanu bát řízení auta. V což moc nedoufám...
Nezmění se nic. Všecko zůstane stejný, jen pomyslná hranice, která určuje dospělost. Jen číslo. Důležitý číslo a přitom nic neznamená. Jen to, že už jsem 'velká'. Připadám si jinak než včera, a zároveň mi nepříjde nic jiný, než jak jsem si to představovala. Jdu, dívám se a cejtím se jinak. Ale přitom pořád stejně, jen teď na mě dolíhá mrak zodpovědnosti, která příjde a to, že se možná bude po mě chtít, abych se nechovala jako dítě, když je mi osmnáct... Ale chci to vůbec?
Je to zvláštní pocit, že všecky ty roky předtím se nesly v duchu volnosti, na nic se nemyslelo a najednou mi dnešek příjde prostě zvláštní. Nedokážu to moc dobře popsat, ve skutečnosti vůbec o nic nejde. Ale stejně. Je to divný. divný. divný. divný.
..
Nezmění se nic a zároveň mi příjde všecko jinší. 18....
Navíc narozeniny proležený doma, s práškama a šutrem místo plic. Nuda. Venku hnusně, absolutně zkažená nálada... Tohle mělo bejt.. hezký. Úsměvný. Měla jsem se bavit nad tím, jak se sama nestačím divit tomu, jak rychle ten čas utekl. Dneska jsem náhodou narazila na fotku z mých 15-tin, kdy tu byla Sájí. Byli jsme na chatě. 15! To bylo sakra dobrý! Přišla jsem si větší, důležitější a byl to krásnej pocit, mít konečně občanku. A teďka? Už jen to těžký před sebou... Teď možná ještě ne, ale jednou tomu člověk stejně nezabrání... Je mi jasný, že pomalu, ale jistě budou končit léta flákání, bavení se, schýzování nad písemkama, na který stejně nic neumim,.. Prostě ty obyčejný problémy, který mám teď. A pak to začne bejt masakr... Maturita,___dál? Vlastně to je ten problém. Měla bych bejt dospělá, ale já jsem na tom stejně, jako když mi dali do ruky tu čerstvou občanku. Nevím, co chci jednou dělat. Absolutně nevím, jak mám začít směrovat svůj život, na co se upnout a v čem začít stavět základy do budoucna.
Všichni se rozhodujou na jakou půjdou vejšku. Maj dvou-tří-letý vztahy. Dělaj řidičák. Choděj na brigády a sponzorujou sami sebe. A já?
..
Absolutně mimo mě procházej věci ve škole. Totální odpor k tomu, co jsem si vybrala. Účetnictví? Ekonomika? Bankovnictví? Právo? NIKDY.... Vysoká škola? Absolutně žádná ambice. Dlouhodobej vztah? Jeden... a z něj sem se tak poučila, že mám ke klukům odpor. Ze všech stran se jen valí, jak se to všecko strašně důležitý, práce, peníze, bla bla bla bla... K čemu? K čemu je to důležitý, když to člověk nechce?? Když to odmítá? Jít na vejšku, jen abych zabila čas, než začnu něco někde dělat? Proč? Proč se trápit nad učením, když mám k němu odjakživa odpor? Proč, když nechci? Protože je to důležitý do života? Proč si dělat řidičák na auto,když ho nechci? Protože ho maj všichni? A co? Proč mít nekolikaletej vztah, když o něj vůbec nestojim? Abych splňovala nějaký 'obecný normy' pro 18-ti letý lidi? Tohle všechno se na mě dneska sype od rána. Najednou mám bejt dospělá a já vlastně vůbec nevim, co to obnáší. Nevim, co od života mám čekat a nevim, jakým směrem jít. Možná se prostě vyhejbám standardu, kterej maj ostatní. Každej má aspoň trochu představu o tom, co bude. Ale já absolutně žádnou. Nic. Nevim co chci, nevim, kdy změním názor na to, co si přeju teď. Za rok můžu mít úplně jiný priority. A jak se má člověk tak brzo rozhodnout pro to, čím bude potom nafurt žít? Asi to je blbý, jak už jsem řekla, nezmění se pro mě k dnešnímu dni vlastně nic. Dál budu chodit do školy, dál budu ignorovat hodiny bankovnictví, dál se budu celý odpoledne flákat a jen smát, rozplývat se nad humanoidním Billasem a dál nebudu myslet na to, co bude. Ale strašák schovanej v čísle 18 nademnou odedneška visí.
Nemůžu se toho pocitu zbavit.
..
Matura za rok. Teď je toho všude plno a já se začínám bát toho, že jí neudělám. Spíš jí _nechci_ dělat. A kdyby se to náhodou povedlo, vejška nehrozí. Nevim ani, jaká. Po matuře si sbalim kufr a vypadnu z týhle šíleně odporný země pryč. Někam, kde to bude lepší. Česko je malý, malý, malý a hnusný. A já nechci žít v hnusným státě, kde všecko stojí za starou bačkoru. Od politiky počínaje po protivný důchoce a špinavý ulice konče. Tohle je jedinej bod, kterej mám vyřešenej už od 8. třídy. Když jsem poprvý odjela do Anglie a nechtěla se už nikdy vrátit. Když člověk pozná, že může žít líp, co ho pak tady drží...?
Třeba jednou odjedu někam, kam mě to zrovna potáhne. S taškou stylovejch hadrů a s pár penězma a otevře se mi celej svět. To je jediný, co si od tohohle čísla slibuju. Možnost se rozhodnout, i když ještě nevím jak. Ale s vědomím, že jsem _dospělá_ se ten kufr možná bude balit líp....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 niki niki | Web | 18. května 2010 v 14:23 | Reagovat

ďalšie zlatíčko je dospelé :) to ani nie je možné, ešte raz prajem všetko najlepšie, najkrajšie, najdokonalejšie, nech sa ti splní každučký jeden sen :) :* maturitu dáš, prosím ťa, žiaden strach, ako vravím, sme superženy, so what :) a najviac si želám, aby sme sa toto leto mohli všetky opäť vidieť :) ♥

2 Sajü Sajü | Web | 18. května 2010 v 14:57 | Reagovat

Achjo, kamene! Tohle měl bejt krásnej den!!! Žádný takový blbý úvahy! Je to strašný... protože ani já nevím, co bych vlastně chtěla. Jasně, za dva měsíce mi bude j_e_n sedmnáct, ale i přesto... je to zvláštní. Nechápu, co je to za život, když skončíš školu a máš jít do práce? Sice mám svůj vysněnej, nalinkovanej život. Po škole na pomaturitní studium němčiny, pak Berlín a universita čehosi, o čem ještě nemám ani páru a pak TAM být! Prostě se sem nevrátit... máma s tím vlastně počítá, ale já se musím hnout a vážně si aspoň tohle chci splnit. Sakra, proč MY by jsme neměly mít to štěstí, když ostatní ho mít můžou? Vem si třeba kluky... nikdo je neznal, nikdo o nich nevěděl a najednou se ze šedých myšek Magdeburgu stali hvězdy po celým světě! Chci mít stejný štěstí, jako oni!!
Ale vůbec to neřeš, seš JEN dospělá, aspoň budeš moct koupit malibů, ananasovej džus koupim já *rofl* Ten koupit můžu i legálně :D:D:D
Bude to pak naše oslava, hm? :-*
Těším se jak malej Billí ♥

3 Babu Babu | Web | 18. května 2010 v 16:14 | Reagovat

Tady je to krááásný ♥ Jsem úplně omdlela, jak jsem sem vešla :D:D ♥ Jinak mám z tohohle článku takový zvláštní pocit. Mám dojem, že za dva roky bude můj článek o osmnáctinách vypadat velmi podobně O_o Je to divný strašně všechno. Každopádně, všechno nejlepší ti přeju, a ať ti jde všechno jak po másle a nemusíš nad ničím přemýšlet, ať si můžeš užívat dál a "dospělácký" věci řešit levou zadní... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama