Whisper me all your secrets.

30. září 2010 v 21:28 | ★ °T° ★ |  Povídky
Po dlouhý době něco, z čeho mám radost a dobrej pocit. Po dlouhý době něco, co vyjadřuje moje myšlenky, moje cítění a náladu.
Pokud to někdo bude číst, obracím se s prosbou. A to jest - nemám pro tuhle povídku ještě žádnej název. Ten nadpis článku je jen takovej provizorní. Takže, kdyby někoho něco napadlo, budu jen ráda... ... ♥

♥
A tak se najednou všude setmělo a na zaprášenou zem se snášely první dešťové kapky. Studené a bodající u srdce. Plakal.
Oblaka se honila kolem dokola, šedá, černá,i s barvou holubích křídel. Bylo jich všude kolem plno, až měl pocit, že se nemůže nadechnout. Mávl kolem sebe dlaní a rozehnal je pryč. Odrážely barvu jeho duše. A to neměl rád.
Mezi dvěma malými mráčky zahlédl maličkou skulinku, ve které se vzhlížela vodní hladina dole. Naklonil se a podíval. Viděl svůj vlastní odraz daleko pod sebou blyštící se na maličkých vlnkách. Hnědé oči se topily v zeleni vysokých trav a jeho rty líbaly nevinné kvítky leknínů. Chtěl seskočit z mračen, stát na nohou v té létem vonící trávě a dotýkat se křišťálové vodní hladiny. Ale země byla příliš nízko a příliš daleko. Nedosáhl.
A tak jeho slzy jednou za čas smáčely dlouhé vlnité silnice, košaté koruny stromů i barevné domy poskládané v malé vesničky a veliká města.
Když plakal, lidé vytahovali deštníky a schovávali se před přívalem mokrých kapek, který se vpije do jejich kabátů jako inkoust do bílého papíru. Nikdo si ho nevšímal. Utíkali před jeho slzami pryč, nikdo z nich nezvedl hlavu aby se podíval do hlubokých očí, ve kterých se skrýval smutek. Smutek, touha, láska, prázdno. Každý z těch maličkých lidí raději schoval hlavu pod svůj deštník, jakoby se bál pohlédnout do mraků. Dívali se skrz. Dívali se jinam. Jen ne na něj.
Dýchal do šedých mraků.
Šeptal svá přání tiše do ptačích křídel, která je pak něžně, s lehkostí snášela dolů k zemi.
Jeho hlas byl prázdný a tichý, studený jako led, ale hebký jako sněhová vločka na kašmírovém šálu. Ale nikdo ho nedokázal slyšet. Jen kolem plující oblaka s nádechem sinavého kouře.
Díval se dolů a bloudil očima po postavách, které rychle utíkaly, schovávaly se pod pláště svých kabátů a šál. Až pak si všiml…

Snášející se kapičky deště dopadaly na tvář někoho, kdo na ně čekal. Skoro jako anděl z nebe, jen zapomenut na Zemi.
Snažil se dešťové krůpěje zachytit mezi prsty… Zavíral oči a nechával je padat na víčka, z nichž se potom jako malé perličky skutálely po dlouhých řasách. Stál uprostřed toho všeho, míjely ho spousty lidí prchající před deštěm a chladem. A on bez hnutí vzpíral pohled k mrakům a natahoval ruce. Očima se vpíjel do všech těch šedých oblaků jakoby hledal kus sebe, který schází. Možná, ruku, která ho chytí a pomůže do výšky. A on se vznese na jeden z obláčků a konečně bude moct být šťastný… Možná hledá pochopení, lásku, pocit bezpečí. Útěchu v nebi z něhož padají slzy andělů. Stojí a dívá se mu přímo do očí. Tomu, kdo hledá stejné.

Když ucítil, jak se na něj zezdola dívá, jak hledá jeho pohled na obrovském širém nebi, jeho dech se zastavil. Srdce se rozbušilo tak rychle, jak nikdy nepocítil. Usmál se. Poslední slza se svezla po jeho porcelánové tváři, viděl ji jak padá… Dolů z té nebeské výšky, proráží vzduch a je čím dál blíž náruči toho, kdo stojí dole a natahuje svoje dlaně. Vstřícně a láskyplně. Paprsky slunce, které se mezi oblaky probouzí k životu, v kapce deště hrají stovkami barev a tvarů, její chlad se vytrácí. Je jako malá duhová kulička, která nosí štěstí. A plní přání…

Dopadá na jeho tvář, on se usmívá… Jeho oči bloudí mezi mraky. Už ví, co hledal. Chvíli tápal pohledem po nebi, jehož šedivý plášť protrhávala zlatá hřejivá náruč slunce. Viděl úsměv. Řadu bílých perel, jež se na něj z výšky smějí. Oči anděla, které mu děkují. To on zachytil přání na křídlech. Jemu patří obloha. Natáhl ruku znovu. Ucítil dotek čehosi zvláštního. Nehmotného a přesto se dokázal pevně chytit. Dotek něčeho, co zahřálo u srdce a přitom jeho dlaň zůstala prázdná. Zavřel oči. Svět okolo se vracel tam kde přestal běžet. Lidé schovali svoje deštníky i pláště, kroutili hlavami nad neočekávanou změnou počasí, ale pokračovali ve své cestě. A nikdo se nepodíval na oblohu...
Když otevřel oči znovu díval se na svět z výšky. Okolo se proháněla hejna bílých beránků, tančila po obloze a nechávala se laskat slunečním pohlazením. Našel co hledal. Anděla, který jej zachránil. Anděla, který jím byl zachráněn. Cítil nepopsatelný klid. Jakoby všechen ruch a spěch světa tam dole utichl. Naplnění všech jeho očekávání. Pocit bezpečí. Usmál se na anděla před ním. Lehce mu foukl do vlasů. Oblohou se prohnal svěží vánek a pocuchal mu dlouhé černé vlasy. Když se podíval dolů, viděl jak se stromy ohýbají a lidé se snaží schovat do svých kabátů před silným větrem. A přitom to bylo jen malé fouknutí… Znovu zavřel oči. Usmíval se. Ten pocit jím prostupoval od povrchu až do toho nejhlubšího nitra. A on věděl, že už vždycky budou šťastní. Našli to, co hledali. Našli sebe.
A tak když znovu otevřel oči, stál oběma nohama pevně v oblacích.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sajü Sajü | Web | 1. října 2010 v 23:16 | Reagovat

Přečetla jsem si to znovu a víš co?????O____O ♥ Konec! To je tak strašně pěkný!!!:-o Naprosto jsem zešílela z věty - Zavíral oči a nechával je padat na víčka, z nichž se potom jako malé perličky skutálely po dlouhých řasách. ♥ mehr als geil...

2 Sajü Sajü | Web | 9. října 2010 v 16:34 | Reagovat

článeeeeeeeeeek :-///////// :D ♥
mám chuť na bábovku s lentilkama, ale jenom červenýma a růžovýma, vyjadřující lásku přechovávající ke mě ^^ takže jí koukej co nevidět upéct, jasan?:D s dravcem a já dorazim *__*

3 BAARRCCAA BAARRCCAA | Web | 10. října 2010 v 13:43 | Reagovat

no tak toto jakože.. O_____O wow!♥♥♥♥♥ jsi talentík ty naše princezničko:**

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama